„Nejlepším zobrazením reality je fikce.“ – dle tohoto motta parafotografie inscenuje Johana Pošová, absolventka ateliéru fotografie na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, svá díla.
Po vstupu do prostor Galerie Laboratorio člověka upoutá volně stojící plátno, na které jsou promítány postupně se vršící výstřižky fotografií. Na otázku, zda ono plátno pozorovat zepředu, zezadu, zda to záleží na náladě či potřebě diváka nebo zda to je jedno, jsem nebyl schopen odpovědět.
Další místnosti opět dominují promítačky. Jedna z nich promítá fotku kamene. Při pohledu na ni si zpočátku nejste zcela jisti, zda se hýbe zobrazovaný kámen, nebo ta zeď, na kterou je promítán. Zůstanete pohledem přikováni k tomu kameni, který se vás snaží přesvědčit, že jste opilí a přemýšlíte, jak to ve skutečnosti je. Po chvíli přijdete na to, že se skutečně hýbe fotografie kamene – že je to patrně inscenace, kombinující přirozenou věc s paranormálními jevy. Kámen působí dojmem, že žije, že dýchá – mění se tak jemně a přitom tak značně, že nakonec není poznat, jestli tahle linka patří zrovna sem, nebo o kousek vedle.
Druhé promítané dílo – slečna s výrazem Kirsten Stewart, která má několik pramínků vlasů přivázaných na špagátcích a cizí ruce je za tyto špagátky zvedají a zase nechávají klesnout – vzbuzuje pocity podobného ražení, ale z úplně opačné strany tohoto spektra. Umístěna přímo naproti „dýchajícímu“ kameni, tato inscenace se nemusí setkat s úplným pochopením. V hlavě rezonuje jediná otázka: Proč? Po chvíli vám ale dojde, že zrovna tohle mohl být záměr této instalace – v takovém případě byl zamýšlený účel zcela naplněn. Pozice naproti onomu kameni v kombinaci s až stoickým výrazem dívčiny tváře má pravděpodobně symbolizovat protiklad – absenci života v jinak běžně živém objektu, v člověku.
Pro hodnocení technického provedení výstavy mě pravděpodobně ovlivňuje má osobní zkušenost s galerijní prací a připravováním výstav a vernisáží, nicméně to zmínit musím. V místnosti se dvěma promítačkami jsou pochopitelně zastřena okna, aby bylo na zdech něco z promítaného materiálu vidět. Na jiných zdech ale jsou vystaveny normální fotografie na papíře, které v přítmí zcela zanikají.
Ve vedlejší místnosti promítá starý diaprojektor několik snímků na zeď. Je to zajímavý nápad, kombinace starého projektoru s novými, elektronickými promítačkami, avšak v souvislosti se spoustou místa na zdech této druhé výstavní místnosti je trochu škoda, že tyto fotky na oněch zdech nevisí v rámech. Na některé byste se rádi dívali i déle, avšak v tom vám zabrání projektor, poměrně rychle vyměňující rámečky s diapozitivy.
Upřednostnění projekce na úkor fotografie v člověku vychovaném na klasické černobílé fotografii vzbuzuje smíšené pocity. Výstavu Přiznaná barva Johany Pošové však nelze vnímat jako výstavu ryze fotografickou. Přistupujeme-li k jejím inscenacím beze snahy o jakékoliv předchozí zaškatulkování tvorby této mladé umělkyně, lze v tomto podání obrazového umění spatřit jakousi inovaci, nebo lépe řečeno propojení s pohyblivým obsahem, dotažené do velmi zajímavých zákoutí fotografické a parafotografické tvorby. Johana Pošová tímto nabízí nevšední zážitek a nepřipravené publikum tak vyvádí z do určité míry iluzorní rovnováhy, dané předchozími návštěvami výstav jiných autorů.
Výstavu Přiznaná barva můžete až do 19. dubna navštívit v Galerii Laboratorio v budově bývalých Elektrických podniků v pražských Holešovicích.
bc
2024 ©