Ač se většina sochařů soustředí na kámen, Viktor Konečný tvoří ze dřeva. Kombinuje různá dřeva, ať zdravá, narušená či upravovaná. Jeho děl je přímo žádoucí se dotýkat a vnímat tak jejich další rozměr. Nejraději pracuje s černým dubem a dřevy ovocných stromů. Souhlasí se slovy malíře Francise Bacona – že umění bez obsahu nemá žádný smysl. Přicházím za ním do ateliéru, a jelikož se již nějakou dobu známe, jeho první slova jsou „pojď mi pomoct, potřebuju to sklížit a samotnému by se mi to dělalo špatně“.
Dočetl jsem se o vás, že jste sochař, umělecký řezbář a znalec dřeva.
Umělecký řezbář jsem býval dřív, teď už ne. Každý se ptá, kde jsem se to naučil, ale moje ruce pracovaly samy, měl jsem k tomu vlohy. Nemyslel jsem technicky na to, co dělám, a věci vycházely.
Dělal jsem taky grafiku, maloval jsem obrazy. Dělal jsem i komerční řezbařinu a měl jsem s ní úspěch, lidi mé práce kupovali. Byla v nich fantazie, byly ze dřeva, byly jiné, než co bylo na krámě. Takže jsem se za komunismu měl téměř jako paša.
Chtěl jste už od dětských let pracovat se dřevem?
Ale vůbec ne, to přišlo samo od sebe. Dostal jsem pár dlát od kamaráda a zjistil jsem, že to s nimi jde úplně jednoduše, měl jsem na to cit. Dělám všechno a la prima, tedy že nedělám modely. Je to nejtěžší, ale taky nejpříjemnější metoda.
Jak sháníte dřevo a jak si jej připravujete na práci?
Dnes to jde hůř, ale dřív jsem chodíval po lesích, když jsem žádné dřevo neměl. Nějakej blbej doktor špatně přečetl rentgen a posral mně míchu. Ochrnul jsem na půlku těla, ale pomalu se to zlepšovalo, dnes už můžu chodit.
Za komunismu jsem měl výborného dodavatele, dýhárnu z Kralup, kam vozili dřevo z celého světa. Tam jsem viděl úžasné mahagony, které měly třeba půldruhého metru v průměru; byly tam ovangkoly, bubingy – to je jedno z nejtvrdších červených dřev vůbec, je jak kámen a má nádherné barvy. Tam při zpracovávání odřezávali tzv. prdele, tedy tu část stromu, kde začínají kořeny. Já jsem je bral zadarmo, pro ně byly odpad.
Kupoval jsem tam taky pařené dřevo. To se nakladlo do ohromných podzemních kádí, ty se zavřely a pouštěla se tam horká pára. Ta prolezla kmeny naskrz a zbavila je živin, které by jinak žrali červi. Pařené dřevo bylo laciné, tak jsem ho kupoval celá auta. Mám tu pořád zásoby krásných dřev.
Když káceli hruškovou alej nedaleko, chtěl jsem udělat torzo holky. Dřevo z té aleje jsem koupil, nařezal, svázal měděným drátem a vrazil jsem ho do prudkého potoka u domu kamaráda. Tam jsem ho nechal půldruhého roku a ono se krásně vyčistilo.
A jak tedy dnes sháníte různá zajímavá dřeva?
Nejvíc dřeva mi vozí známí. Nedávno za mnou přišel kamarád a přinesl mi kus staré břízy. Nic takového jsem v životě neviděl, byla to abstrakce neuvěřitelných tvarů, to by Salvator Dalí nenamaloval. Pomalu jsem tu břízu opracoval a jak byla vetchá, úplně se rozpadla. Dlouho jsem ji slepoval, ale stálo to za to – zachránil jsem něco neobvyklého.
Pamatuji si, že jednou jsem šel se ženou na houby a v té oblasti byly chaty. Jeden z chatařů měl před baráčkem hromadu klád a ty mě zaujaly. Poprosil jsem ho o konce těch klád a on souhlasil, že si je můžu odřezat, a ani za to nic nechtěl.
Co na nich bylo tak zajímavého?
On býval majitelem půjčovny loděk na Žofíně. Tu mu zavřeli a tak musel rozebrat vor a odvezl si ho na chatu. Vltava tím nejněžnějším způsobem vymlátila měkké části z čel těch klád do hloubky třeba pěti milimetrů. Silné, zimní letokruhy zůstaly.
Uřízl jsem ta čela na sílu desky, asi tři centimetry, a ona se mi rozpadla na malé kousky. Dva měsíce jsem to lepil k sobě a dneska jsem šťastný, že jsem tomu věnoval tu práci. Kdo tuhle věc vidí, je nadšený. Má barevnost starého dřevěného popele, šedookrovou, místy růžovou, je krásná. Dal jsem jí rám z černého dubu z pilotů z Karlova mostu. Nazval jsem ji Čas, protože je v tom obsažený; je to jakýsi absolutní dokument přírody.
Jaké dřevo máte nejradši?
Černý dub je jedno z nejkrásnějších dřev – díky tomu, co mu poskytl čas. To je dubové dřevo, které je v pilířích nebo v jezech dvě, tři stovky let. Tím zčerná nebo zešedne. Ve vodě jsou různé látky a na dřevo působí tak, že ono pomalinku černá, ale nehnije.
Ve výsledku jsou v něm různé barevné přechody mezi hnědým, šedým a černým. Není ničím jiným nahraditelné. Ale má velkou nevýhodu – je plné jemného písku. Když jsem ho řezal, furt jsem brousil pily, což mě málem zruinovalo, protože nabrousit vidiovou pilu stojí hodně peněz. Tohle dřevo jsem řezal třeba deset minut a mohl jsem brousit znova.
Je to zdravé dřevo, jen je trochu křehčí, protože je zbavené všech pojiv. Je míň výhřevné; kdybys jím chtěl topit, moc se neohřeješ. Ale je zdravé a pevné. Když dělali nový jez v Karlštejně, tak byli šíleně šťastní, že odebírám dřevo z toho starého – nevěděli co s ním, nikdo ho nechtěl. Navozili mi ho tři nebo čtyři auta, měl jsem ho plný barák. Musel jsem to vytřídit a prořezat, byla to hrozná práce, ale stálo to za to.
Švestka je zrovna taková krása. Je temně rudá, krásně hustá, ale strašně rychle hnije. Stromy napadené šárkou jsou taky nepoužitelné, shnilé. Dneska najít zdravou švestku je téměř zázrak.
Taky borovice je úžasná. Zejména když se špatně uskladní, zapaří se a zmodrá. Truhláři takovou nechtějí, vyhazují ji, a já ji sháním, ale jde to docela těžko. Mám rád takové dřevo, které nikdo nechce. Dělal jsem i z červivého dřeva, využil jsem krásu těch chodbiček. Zkrátka – pracuji na tom, co mě zaujme a bavím se tím.
Lze říci, jak dlouho vám trvá udělat jednu věc?
To je různé. Když dělám grafiku, nedělám reálné věci, usazuju realitu jinak. Třeba portrét Franze Kafky jsem dělal dva roky. Pak jsem to odložil, protože jsem to furt kreslil blbě, byly to bláboly. Po dvou letech jsem ho vzal do ruky a za dva týdny jsem udělal kresbu, se kterou jsem dodnes spokojený.
Jsou věci, na kterých hrozně dlouho pracuješ, naopak jsou věci, u kterých přijde myšlenka, nápad, zajiskří to a máš to hned. A jedna není lepší druhé. Úžasné je v umění to, že do námětu dáváš sebe, svůj náhled na život, spokojenost, nespokojenost, nadšení. Každý výtvarník na to kouká jinak, některý člověk chce být divochem a chce kašlat na všechno, na morálku, že tam nepatří, a druhý zase že jo. Francis Bacon řekl jednu větu, kterou já podepisuju celý život – že umění bez obsahu nemá žádný smysl. Bacon je dneska jeden z nejlepších malířů, takový novodobý Rembrandt.
Kde berete inspiraci pro svá díla, dá-li se to nějak konkretizovat?
V životě. Když o něm přemýšlíš, a pozoruješ okolí, všimneš si spousty věcí. O mně lidi říkají, že dobře vyprávím. Ale já pořád někoho pozoruju. Je důležité pozorovat a vnímat, co lidi dělají, jejich osobitost, kouzlo, pitoresknost jejich života.
Pro umělce je inspirací celý jeho život, od malička. Je ale důležité mít oči dítěte, umět se nadchnout i v mých osmdesáti letech. Někdo může být stařec ve třiceti, ale jsou lidi jako třeba Pablo Picasso, který byl mladý, i když mu bylo osmdesát, protože se uměl nadchnout jako dítě. Musíš do toho zamontovat filosofii, estetiku, radost z krajiny, z ženské krásy, z něhy, ze všeho lze něco vytěžit. Inspirace je, kam se podíváš, když máš dobré oči.
Nesmíš být pivař. Ten má své napěněné pivo a to mu stačí. I když pivo je dobrý nápoj, nám, kteří se na svět díváme trošku jinak, nestačí. Pivař jde a zkulí se a to je jeho život. Chápu, že po těžké fyzické práci je pivo potřeba, kdysi jsem brigádničil v žulovém lomu, ale nesmí se to přehánět.
Kdy jste začal vystavovat?
Přesně nevím. Nejdřív, za komunismu, jsem vystavoval v Díle. Byly i oficiální výstavy, kam jsem se v životě nedostal, ale přes Dílo to šlo. A vystavoval jsem často, protože Dílo vidělo, že prodávám, a potřebovalo vydělávat.
Nemám výstavy moc rád, protože je s nimi spousta práce, je s tím spojena náročná příprava. Jsem člověk svědomitý a odpovědný, nespím kvůli tomu, protože vidím, jak se něco posere. Radši pracuju v ateliéru, vymýšlím nové věci. Ale je nutné sem tam něco vystavit, protože pak vidíš, jak tvé věci vypadají v celku, jaká je posloupnost, jestli někam jdeš nebo jestli stojíš.
Vystavoval jste i v zahraničí, mám pravdu?
Párkrát. Byl jsem v Německu, v Maďarsku, v Rusku, ve Švýcarech jsem byl dvakrát, měl jsem docela úspěch. S výstavami v zahraničí je ještě víc starostí.
Co říkáte na současné umění?
Dneska si kdekdo myslí, že má co vystavit, a ono to bývá k ničemu. Trendy jdou stále dopředu, ale občas se na něco díváš až s despektem, protože když tomu trochu rozumíš, tak vidíš, jak je to laciné. Picasso udělal nádherného býka z řidítek a sedla kola, odlil ho do bronzu a dneska spousta výtvarníků dělá takovéhle věci. Chybí jim už jedinečnost, původnost; už je to kompilace. Dost dnešního umění je jen kuriózní, jsou to voloviny.
Jestli tyhle věci mají žít, tak žít budou, ale jestli ne, tak chcípnou a odejdou do zapomnění. Dnešnímu umění totiž často chybí ruční práce, neuvěřitelná zručnost umělců a výtvarníků. Není tam vidět kus srdce.
Umění pro mě není pověsit obraz na stěnu, umění je proces vzniku. Právě když to vzniká – tam je to umění nejdůležitější. Když se tím začínáš zabývat, když to začínáš promýšlet, pracovat na tom, a když to konečně uzavřeš. Ostatek už je jen předmět. Ten proces je největší a nejpodstatnější, protože tam je ten pot, ta snaha, neúspěchy. Umělec neví, jak věc bude vypadat, až bude hotová – on ji cítí, ale neumí ji zatím udělat. Pomalinku se k ní propracovává. Tenhle proces je nesmírně krásný, ale taky těžký. Je to jako když bojuješ o nějakou babu a je o ni víc zájemců a ty se snažíš a furt ti to nejde. Je to usilování o něco, co je velice těžké získat. Málokdy se to taky povede.
Jak říkal Michelangelo – umění sestává z maličkostí, ale umění není maličkost. Jedno latinské přísloví taky říká „ani den bez čárky“ a je to tak – člověk, který tím je posedlý, nevydrží, aby něco nenakreslil nebo se o něco nepokusil, musí to pořád mít. Je to taková zdravá droga.
Je fajn, když se tímhle může člověk taky živit.
Samozřejmě že si každý umělec potřebuje koupit housku a kafe a nějaké jídlo k obědu, musí vydělávat, takhle náš svět funguje. Taková slepice furt zobe. A co my děláme? My celý den pracujeme, abychom mohli večer žrát, abychom si mohli koupit šaty nebo nějakou blbost; taky v podstatě zobeme, abychom mohli žít. V zásadě se od těch zvířat moc nelišíme. Slepice pracuje tím, že sbírá ty červíky. Občas si zahrabe v kompostu, najde lepší žížalu, sem tam ji obskočí kohout; je šťastná, taková slepice.
Slyšel jsem o nějaké velké plastice ve stanici metra I. P. Pavlova, ale v současnosti tam žádná není. Jaký je její příběh?
Byla tam stínohra z dubového dřeva, asi desetimetrová. Tu stanici pak nějak rozšiřovali a plastiku sundali a ani mi o tom neřekli, i když měli takovou povinnost. Kašlu na to, byla to pro mě výdělečná činnost, dostal jsem slušně zaplaceno. Jestli ji rozbili a naházeli do kamen, nebo jestli ji někdo má někde nainstalovanou, vůbec nevím a je mi to jedno. Jsou lidi, kteří se za své věci tlučou a dovedli by se i soudit, ale já a soudit se kvůli takové krávovině? Kdeže.
Vystudoval jste střední školu grafickou v Praze. Chtěl jste pokračovat?
Ano, šel jsem na uměleckou průmyslovku, to bylo v nejhorších letech komunismu, začátkem 50. let. Tam mi řekli, že vnuky továrníků ve škole nepotřebují. Nikdo z naší rodiny se na školy nedostal.
Šel jsem do zaměstnání, které bylo pro mě výhodné – dělal jsem vychovatele zednických učedníků. Dělal jsem čtyřiadvacetihodinové směny, při kterých jsem se ještě vyspal. Taky jsem se tam dobře najedl a naučil jsem se od nich kus zednického řemesla. Měl jsem tam i ateliér, dělal jsem výzdoby, taky jsem pomáhal při potřebě nějakého výtvarného ozřejmění.
Pak mě ředitel vyhodil, protože jsem se vzpouzel. Byl jsem pak čtyři roky bez zaměstnání, žil jsem sám, podporovaly mě ženský. Byl jsem sice příživník, ale jelikož mě tam na vsi lidi i policajti znali, nevšímali si mě. V roce 1966 jsem se dostal do Svazu československých výtvarných umělců a zároveň do Díla a začala konjunktura.
Do Svazu československých výtvarných umělců jste se hlásil delší dobu?
Samozřejmě, několikrát, ale šlo to, až když jsem se seznámil se správnými lidmi. Přijetí mi zařídil sochař Janoušek, dostal jsem se tam, když se poměry začaly uvolňovat.
Ty čtyři roky jsem žil sice hrozně nuzně, každý den jsem měl brambory, kyselé zelí a cibuli a takové směsi jsem žral. Když byly houby, tak jsem přidal houby, nebo kukuřici. Holky mi nosily sem tam nějakou jitrnici nebo maso, nebo buchty a jiné dobroty, takže jsem to přežil. Neměl jsem ani žádné uhlí, ani dřevo, spával jsem v strašných mrazech. Barák nám komunisti taky sebrali a nechali nám podkroví, které promrzalo. Venku bylo třeba patnáct stupňů mrazu a v pokoji čtrnáct. Postel byla studená jak mrtvola, oživoval jsem si ji horkými cihlami v papíru. Ale šlo to.
Kluci se mě kolikrát ptali, jak to dělám s děvčaty. Odpovídal jsem, že to nejde naučit. Ženy musí brát to, co jim nabízíš, být na tebe zvědavé – zvědavostí to začíná. Proč má mužský tolik ženských – protože je zvědavý, jak to bude s tou druhou vypadat. Nakonec je to všecko stejné, ale detaily jsou jiné. Některá je pitomá, některá rozverná, jiná divoká, každá je nějaká a proto je ten chlap pořád střídá.
V té době jste ještě bydlel v Praze?
Ne, bydlel jsem na venkově, na Žernovce. Ten barák jsme potom prodali a koupil jsem tenhle dům na Rovině. Jsem člověk pražský, narodil jsem se v Nuslích, ale celý život jsem byl rád na venkově. Na Žernovce jsme byli každé léto už od května a kolikrát až do září, takže jsem zažil nádherné letní měsíce vždycky na venkově.
V Praze mám přepychový byt, ale jsem tam nešťastný, protože tam všechno funguje. Byl jsem tam asi půl roku, když jsem byl nemocný se zády. Nemohl jsem tam ani kreslit, vůbec to na mě nepřišlo. Hniju tam. Pohodlí pro mě není, mám rád, když můžu něco dělat. I teď radši pracuju a hýbu se a něco dělám – a je mi dobře. Večer jsem příjemně unavený. Za tu dobu, co jsem tady na Rovině, jsem vytvořil dvacet děl. Dělám je pečlivěji než dřív a samozřejmě za delší dobu, denně pracuju maximálně čtyři pět hodin, pak se snesu na židli a jsem rád, že sedím.
Ovlivnily vaši práci nějakým způsobem změny třeba v roce 1989?
Kdepak. Politika mě samozřejmě zajímá, je to složitá věc, je těžké ji nějakým způsobem zvládnout, protože se pořád mění, ale nemá na mě žádný vliv. Já mám radši vnitřní filozofii; když dělám věci, tak uvažuju s tím, co mám a co nemám rád. Pořád se jedna strana hádá s druhou, nemůžou se dohodnout. Hospodářství jde do prdele, protože se o něj nestarají, furt hledí jen sebe. Kdyby se do toho obuli, tak by nemusela být žádná krize, jako není ve Švýcarech.
A co váš odchod do důchodu?
Není žádný důchod. Jsem už v něm sice dvacet let, ale pořád dělám. Vyrábím pro sebe, pro radost. Žena dobře vydělává, já mám dobrou penzi, takže si nestěžuju. Mám tu teď spoustu věcí za těch dvacet let; když jsem byl zdravý, pracoval jsem od rána do večera.
Jak k tomu přistupuje vaše žena? Třeba jak jste měl plný dům černého dubu, nevadilo jí to příliš?
Nadává, samozřejmě, že jsem samá pilina. Ale je hodná, zamete to a dá pokoj. Hudruje, ale stejně by byla nerada, kdybych přestal pracovat. Já totiž takhle nedělám nikomu potíže. Nějaké chození po hospodách, to pro mě nikdy nebylo. Jsem nejradši tady a jsem hrozně rád, když jde elektřina, když mi jde práce a když jsem zdravý. Je dost neskromné chtít být zdravý, když přijdou léta.
Daří se mi pokračovat v práci dál. Člověk, který takhle pracuje, to musí dělat pořád. Nedá mu to, taková ta vnitřní tvůrčí energie, která člověka postihne v mládí, ve stáří nevadne. Sice zvolní, protože starý člověk má míň síly, musí víc odpočívat, ale ta touha něco zobrazit, něco zvládnout, je pořád stejná. A když má člověk to veliké štěstí a ve stáří má ještě nápady, myšlenky a má co dělat, to je požehnání. Takový starý člověk neotravuje, nechodí po příbuzných, aby se s ním bavili, nestěžuje si, má svůj svět a je mu v něm dobře. Když má starý člověk koníčka, nějakou zálibu, na kterou se může soustředit, tak je to úžasné.
bc
2024 ©