Některé dnešní fotografie jsou v podstatě hleděním na životy jiných lidí, jiné vznikají jako suvenýry z cest nebo dokumenty – dnes již může každý vytvořit snímek jako vzpomínku na nějaký moment. Ale existují také snímky, které se dokonale povedou, jsou schopné nahlédnout do duší zobrazovaných, ať vzniknou kdekoliv.
Takový bývá jeden z desítek, ze sta, a zvládne ukázat nejen děj, ale také míru empatie fotografujícího. Mezi takové autory rozhodně patří legenda československé fotografie, dokumentaristka Markéta Luskačová. Pouliční fotografie, kterou se zabývá, snad všechny fotografy láká, o kterou se většina z nich pokouší, avšak kterou málokdo z nich dostatečně dobře zvládne. Její zájem o živá témata je soustředěný, ale především dlouhodobý, neboť zde nejvíc platí, že jednu krásnou fotku najdete ve třech, čtyřech nebo i deseti exponovaných filmech. Markéta Luskačová totiž kromě aparátu značky Canon stále fotografuje Leicou na klasický kinofilm.
Fotografka Markéta Luskačová se narodila v Praze v srpnu válečného roku 1944. Vystudovala sociologii kultury na Univerzitě Karlově. Její diplomová práce, kterou obhajovala v roce 1968, pojednávala o tradičních formách náboženství na Slovensku. Text práce vznikl v návaznosti na snímky slovenských poutníků, které tvořila v letech 1964 – 1971. Ve studiu pokračovala na FAMU, kde do roku 1969 studovala fotografii. Od roku 1968 pracovala jako fotografka, do roku 1975 v Československu.
Právě tento cyklus, nazvaný Poutníci, spolu s Cikány Josefa Koudelky přibližuje tehdejší slovenský venkov, zejména náboženský život tamních obyvatel, ve své původnosti. V roce 1971 jej však autorka ukončila, jelikož zářijovou pouť Svatého Kříže v Banské Štiavnici měla fotografovat tajná policie. Z obavy, aby nebyla zatčena, její negativy zkonfiskovány a snímky na nich použity proti portrétovaným, odjela. V letech 1983 – 1984 jej vystavila ve Victoria & Albert Museu v Londýně. Nápad fotografovat poutníky přišel díky náhodným setkání s některými z nich při prázdninovém putování po Slovensku. „Chtěla jsem o poutnících podat zprávu, zaznamenat jejich tváře, jejich putování, které zde tehdy bylo tak vzácné,“ vysvětluje autorka.
V srpnu 1968 fotografovala také události příjezdu vojsk Varšavské smlouvy. Upálení se Jana Palacha a Jana Zajíce vnímala „se zděšením, smutkem a nesmírnou úctou“, ale, jak dodává, větší zděšení v ní vyvolal fakt, že tento protest proti normalizaci ji spíše ještě urychlil. V letech 1970 – 1972 se věnovala fotografování představení v pražském Divadle za branou režiséra Otomara Krejči, kam se dostala na doporučení právě Josefa Koudelky. Činnost divadla komunisté na jaře 1972 zakázali. Později v témže roce odcestovala do Švýcarska za svým manželem, básníkem Františkem Wurmem. Pobyt v Curychu pro ni nebyl příliš plodným obdobím a stále doufala, že se co nejdříve vrátí do vlasti. Její kroky však vedly severozápadním směrem, do Irska, kde se v roce 1972 vrátila k tematice poutí – zachycovala putování na nevlídný skalnatý vrchol hory svatého Patrika, na kterém stojí jednoduchá kamenná kaple. „Život mimo Československo mne ani neobohatil, ani neochudil. Byl jen jiný, než by býval byl, kdybych tu bývala byla zůstala,“ komentuje fotografka svůj život v zahraničí.
Po roce 1975 jakoby se po Luskačové v československé kultuře slehla zem – sedmdesátá a osmdesátá léta znamenala pro její práce u nás stopku. Komunistická cenzura se pokusila skrýt její mezinárodní reputaci, která byla už v té době značná. Některé její publikace, zejména katalogy výstavy Poutníků z Victoria & Albert Musea, byly na cestě do Československa zabaveny cenzurními orgány. S výstavou tohoto cyklu dle vlastních slov čekala téměř dvacet let, aby fotografie v něm mohly být považovány za historické spíše než politické – i po takto dlouhé době však byly pro komunistickou cenzuru nepřijatelné.
Podobně jako snímky slovenských náboženských tradic, kterým v moderní době hrozí zánik, působí fotografie z cyklu Spitalfields téměř nostalgicky. Také dokumentují něco, čehož existence je, dnešní perspektivou, v budoucnosti nejistá. Tento cyklus vznikl v Londýně a dokumentuje například pouliční trhy v ulici Brick Lane, Z pozice přistěhovalkyně byla Markéta Luskačová schopna zobrazit obyvatele Londýna, často nuzné imigranty, jinou perspektivou, než se to daří byť nejlepším fotografům britského původu.
Jak v Anglii, tak i v Československu a později v České republice jsou fotografie Markéty Luskačové co do tematiky povětšinou soudržné. I když lidi zpravidla nefotografuje jednotlivě, je možno ve většině jejích snímků vycítit jakousi skoro až portrétovou blízkost, vhled do duše zobrazovaných osob. Nepředpokládejme však ani na moment hrubost a vtíravost mnoha současných pouličních fotografů, kteří hledí ukrást co nejvíce pro snímek nebo snad pro sebe sama z momentu, z člověka, z jeho duše. Markéta Luskačová se snaží předem se s fotografovanými sblížit, co nejlépe je pochopit a pak si vybrat, kterou část z jejich soukromí divákovi ukáže. Jen takto je možné skutečně proniknout do nitra života slovenských vesnic, do rituálů bdění u mrtvých, do náboženských poutí, ale nejen tam.
Její fotografie často nutí k zamyšlení, ke snaze o vcítění se do zobrazeného člověka. Nikdy však nemáte pocit, že by před vámi ležely vyvrženy veškeré vnitřnosti a nejskrytější zákoutí duše „portrétovaných“ lidí. Právě vyváženost vcítění a odstupu činí fotografie Markéty Luskačové pozoruhodné.
S tématem pouliční fotografie velmi úzce souvisí zachycování dětí při nejrůznějších činnostech, ať už při hrách, poutích, náboženských rituálech či momentech truchlení nad zemřelým blízkým. Bereme-li pouliční fotografii jako snahu o zachycení již víckrát neopakovatelného momentu, právě děti jsou na snímcích Markéty Luskačové kromě toho také představiteli naděje do budoucnosti. Ať v masopustních maskách či při jakékoliv jiné činnosti, i zde na nás z fotografie hledí člověk, třebaže malý, ke kterému umělkyně přistupuje s rovným respektem – není to prázdná schránka, vykreslená na světlocitlivý papír, ale člověk s bohatou duší, se všemi radostmi a starostmi všedního dne, které, ač jsou při náboženských rituálech do jisté míry upozaděny, nikdy zcela nemizí.
Podobně jako před lety, i nyní se Markéta Luskačová věnuje fotografování tradičních rituálů, třebaže čerstvě obnovených, znovu se vynořivších. Patří mezi ně zejména vesnické masopustní slavnosti. Masopust je pro fotografku také událostí vlastní lidové zábavy, jdoucí proti proudu globálního konzumu kultury. Fakt, že z rozdávané slivovice mají radost spíše dospělí, kolikrát je třeskutý mráz a chleba se sádlem a cibulí také není oblíbeným pokrmem mládeže, má často za následek dítko v masce, na jehož tváři se zračí nechuť v brzkém a nevlídném ránu špacírovat po vsi. Ne nepodobně snímkům z jiných cyklů nám fotografie těchto účastníků alegorických průvodů dávají nahlédnout do jejich nitra.
Letošní srpen bude pro Markétu Luskačovou ve znamení oslav sedmdesátin. Mnoho lidí z jejich fotografií již není mezi živými, nejen londýnské děti jsou již dospělé a třeba si na fotografku vzpomenou jen mlhavě. Na fotografiích Markéty Luskačové však stále žijí své bezstarostné životy, stále se radují z her, a dospělí v zamyšlení kráčejí křížovou cestou ke kapli na vrcholu poutního kopce.
bc