Telefonoval jsem hodně. Přepojovali mě ještě víc. Čekal jsem na drátě za poslechu otravné hudby snad nejvíc. Procvičil jsem angličtinu mnoha pracovníků servisů. Díky, ó díky velká EU za “roam like at home”, tahle novinka je nedocenitelná. Nakonec se ale podařilo najít potřebný díl a domluvit jeho dodání do Kaunasu na páteční poledne. Myslím, že si ani neuvědomuju, jak obrovské mám štěstí, že to uložení tlumiče je v Litvě a ne na Rockautu s dodáním za dva týdny.
Tak přitom vypadal první hovor. „Jo, umíme, ale není skladem a dodání nejméně 8 pracovních dnů,“ slyším ze sluchátka, dívaje se na e-shop toho místa, kam volám. „Na webu ale píšete, že je skladem.“ „Hm, vydržte moment,“ slyším a doufám. Pár minut bylo ticho, až jsem zapochyboval, jestli je pán stále u telefonu, ale časomíra hovoru běžela. „Tak jo, máme. V Klaipede nebo v Kaunasu může být v pátek kolem poledne.“
Nádhera. Lepší by to bylo už jen, kdyby taky měli volno v servisu. „Ve středu příští týden máme místo,“ dozvídám se – a odmítám, protože bych tu musel auto nechat a nějak pro něj příští týden letět nebo tak něco, což by zadarmo asi fakt nebylo. Takže to budeme před prodejnou na parkovišti měnit svépomocí.
Ty desítky minut na telefonu proběhly z venkova kousek od města Palanga, kam jsme pak měli namířeno. Eiffel to vzal po šotolině, já oklikou po asfaltu. Přijel jsem tam asi o půl hodiny později a dozvěděl jsem se, že to město je jedna velká pouť. Přesto jsem se tam chtěl projít, nikdy jsem tam nebyl - a z dosavadních zkušeností s Litvou asi už ani nikdy nebudu.
Pouť to byla opravdu strašná. Hromady stánků s úplnýma pičovinama – to nejde napsat slušně, protože to ani nebyly tematické cetky. Zaujal mě třeba stojan s přívěšky na klíče, ale když jsem se podíval blíž, byly to přívěšky se značkami aut. Normálně nic proti, ale nebyl tam jediný s vlajkou Litvy nebo s městem Palanga. Snežítka stejně tak, tužky už vůbec, ani pohlednice většinou nebyly. Prostě hrůza. Tak jsem si koupil uzenou rybu k obědu, byla velmi dobrá, smočil nohy v moři, na víc jsem neměl čas ani vybavení, a vyrazil do Klaipedy za Eiffelem a Týnkou.
Nebe a dudy
Potkali jsme se tam někde mimo centrum. Zaparkoval jsem náhodou u průchodu do vnitrobloku, tak jsem se samozřejmě hned šel podívat dovnitř. Bytový dům byl zezadu docela nuda, ale uprostřed stál mnohem, mnohem starší patrový dům se sedlovou střechou. Vypadal, jako by ho tu Sověti zapomněli zbourat, jako by ho prostě obestavěli novějšími domy a nechali ho tak. Zajímavý objev, myslím.
Klaipeda byla ve srovnání s turisty nacpanou Palangou téměř liduprázdná. Šli jsme kousek ulicí a zapadli do nějaké kavárny, načež se poměrně silně rozpršelo. Káva i zákusky byly fajn, záchod byl civilizovaný, ne turecký – takhle daleko od Erdogan-landu bych tenhle nesmysl vážně nečekal, ale je tu relativně běžný –, ale kvůli deště jsme se rozhodli jet do Kaunasu a tam se ubytovat přes AirBnb.
Vyrazili jsme a cesta nás vedla přes staré město. Klaipeda bývala kdysi německá a je to přístav. A vliv Německa je ve starém městě velmi znát. Nečekejte Malou Stranu, nebo dokonce staré Nice, to zas ne, ale přesto má stará Klaipeda své kouzlo. Jen se po dlážděných ulicích fakt blbě jezdí s rozbitým podvozkem.
Po krátké procházce městem jsme vyrazili do Kaunasu. AirBnb se nepodařilo rezervovat, několik lidí nám rezervaci odmítlo, takže jsme zvolili stan. Přímo v Kaunasu je kemp, kam jsem chtěl zamířit, protože k němu vede asfalt, zatímco u jiných nalezených kempů tomu tak být nemusí. Eiffel s Týnkou odmítli kvůli penězům, tak jsme se rozdělili.
Dorazil jsem do kaunaského kempu, zaplatil 10 eur za auto, stan a osobu a okolo 21h45 se vydal sehnat něco k jídlu. Narazil jsem na obchod otevřený do jedenácti, tak jsem tam vlezl, nabral vynikající salát z červené řepy, slušný sýr, chleba, vodu a pivo. Jenže u pokladny problém – pivo po desáté večer prodávat nesmí. Ani cizinci, který o tom neměl šajn, a ani tři minuty po desáté. Ještě to paní namarkovala, podávám jí peníze - a vtom to začala stornovat. Své pivo jsem si totiž zapomněl vzít z Eiffelovy ledničky.
Nicméně, dobře, budu pít vodu. Vrátil jsem se do kempu, postavil stan - a znovu si všiml, jak obrovská kvanta hmyzu v Litvě žijí. V tomto případě tedy hlavně komárů. Je jich tu tak moc, že nechápu, že tenhle kemp vláda neuzavře do igelitové bubliny s nápisem zákaz vstupu, zamořené území. Vážně doufám, že se Týnka s Eiffelem mají po stránce komárů lépe. A taky, že do rána všichni místní komáři chcípnou strašlivou smrtí.
V Palanze je zajímavé hlavně moře, stánků s blbostma máme v Česku na každé pouti dost. Jak vidno, úplně jsem to neodhadl a kromě nohou mám mokré i kraťasy. To Klaipeda nabídne třeba mnohem zajímavější architekturu a protože to je přístav, taky lodě.
bc
2025 ©