Díl jsem objednal do Kaunasu, takže jsem s rozbitým podvozkem musel ujet celkem asi 350 km. Místo bylo zvoleno, abychom pak hned vyrazili do Polska a zpátky do ČR. Jenže tam neměl být ráno, ale až někdy v 11 hodin, takže jsme se dohodli, že se tam potkáme v půl dvanácté. Dopoledne jsem tedy měl čas si trochu projít historické centrum Kaunasu - opravdu jen trochu, protože mi ráno opravdu dlouho trvalo se vyhrabat z kempu.
Zbaběle jsem zaparkoval na parkovišti mimo centrum města, to proto, že jsem nechtěl jezdit po starých a hrbolatých dlážděných silnicích. Běžně bych nad tím ani nepřemýšlel a vyrazil bych do uliček, ale za současného stavu podvozku mi to nepřišlo jako dobrý nápad. Dobře jsem udělal - povrch ulic by podvozku nic nedaroval.
Měl jsem však prostor se pořádně dívat kolem sebe - a navzdory informacím od Eiffela a Týnky o tom, jak v Kaunasu nic není, se mi centrum vážně líbilo. Stojí v něm největší bazilika v Litvě a i některé domy historického centra jsou velmi zajímavé. A to jsem ani zdaleka neprošel všechno, měl jsem na to jen asi půl hodiny, a ještě jsem musel do této doby vměstnat snídani.
Na smluveném místě ve smluvený čas ono uložení tlumiče opravdu bylo. Dokonce byly dvě - pán asi po telefonu pochopil, že chci dvě, ale mi stačilo jedno. Opět jsem se ujistil, že na servisu místo nemají, takže jsme se do toho pustili na parkovišti před prodejnou. Mimochodem, byla to prodejna nových BMW, Alf Romeo a Mini.
Pustili jsme se do výměny a museli jsme překonat několik překážek. Pravda, některé jsme si vyrobili sami, protože jsme se snažili to horní uložení měnit na tlumiči stále namontovaném v autě. Pochopitelně to nešlo a na řadu přišlo vymontování tlumiče. Protože ale máme dvě velké a dvě malé gola sady, ale žádnou pořádnou sadu klíčů, vyrazil jsem zpátky do prodejny nových BMW, abych si půjčil správné nářadí.
Dostal jsem ho bez velkého přesvědčování, chlapík prostě šel do servisu a donesl mi tři klíče, které jsem chtěl. S nimi to už šlo jako po másle - tedy, skoro. Pořád tu byl problém vyosené pružiny, protože jsme ji neměli jak jinak stáhnout, než popruhy s ráčnami - naštěstí jsme měli dva, jen jeden by nestačil.
Mimo to v podstatě neexistuje způsob, jak tyhle popruhy uvolnit pomalu, a uvolňovat je rychle je asi tak to poslední, co člověk u vinuté pružiny potřebuje. Tím spíš, když ji má někam směrovat a usazovat. Nicméně, podařilo se a zbývalo už jen všechno nasadit zpátky, dotáhnout - a vyfotit to, co jsme nahradili.
Jo, tohle měl být jeden kus, ne tři. Drželo to pohromadě jen váhou auta a silou vůle. Tolik k jízdě po šotolině; příště zůstanu na asfaltu, nebo budu po šotolině jezdit jen velmi pomalu a opatrně. Vibrace, které jízda po tomto povrchu vyvolává, dopadají… takto. Myslím, že si poměrně záhy objednám uložení i na druhou stranu a vyměním ho preventivně, když už víme, jak na to. Eiffelovi patří v každém případě obrovské díky za pomoc. A firmě Krasta Auto Kaunas také - za dodání dílu a za půjčení nářadí.
Pak jsme se rozloučili, Eiffel s Týnkou vyrazili do Ostravy pro králíky a já do Varšavy, na kterou jsem neměl ani trochu čas cestou do Litvy, tak se do ní podívám trochu víc po cestě zpátky. Z road tripu do Litvy tedy nakonec byly celkem dvě noci v Litvě a pět v Polsku. Ale co - Polsko mám stejně radši.
Cestou jsem potkal poměrně zajímavý kostel - nově postavený a moderní, ale s nádechem historična. S tím jsem u něj i zastavil - z dálky a na první pohled vypadal jako opravdu starý. Do Varšavy jsem dorazil okolo desáté večer, s jednou zastávkou na tankování a jedním průjezdem opravdu vydatné bouřky, kdy jsem viděl tak možná 15 metrů před sebe, a to ještě díky předním mlhovkám. Ubytoval jsem se u paní Agnieszky přes AirBnb a šel spát se zvědavostí, co mi hlavní město Polska ukáže.
bc
2025 ©