Co dříve bylo a už není? Jednoduchost. Úplně ve všem. I obyčejný spínač v autě může ovládat tolik inteligence, kolik obsahoval můj první mobil.
Ve svém Chysleru mám spoustu různých elektronických věciček, každá má spínač, relé, pojistku a desítky metrů kabelů. A občas se prostě stane, že něco nefunguje. Jako třeba nedávno, když pršelo – vyhřívání zadního okna. Jeho spínač má v sobě časovač – po určité době provozu se vyhřívání samo vypne, aby na to nemusel pamatovat řidič. Není to špatný nápad, ale nedávno jsem někde byl a silně pršelo. S vyhříváním zadního okna se zapíná i vyhřívání zrcátek a vidět něco v nich hodí mnohdy více, než v případě zadního skla. V silně vlhkém počasí však toto tlačítko odmítalo plnit svou funkci a mně se už v hlavě rýsovaly hodiny s multimetrem v ruce při zkoumání, proč to nefunguje, protože ten spínač, sídlící v suchu, asi podstatou problému nebyl. Stačilo ale počkat do dalšího dne, kdy bylo počasí trochu sušší a vyhřívání začalo fungovat výborně.
Nejen auta jsou nabitá složitostmi. Dříve, když jsem jel někam vlakem, jsem za své peníze dostal místo k sezení a fakt, že na mě nepršelo. Dnes dopravce RegioJet nabízí ve svých vlacích i mobilní připojení k internetu – tedy, alespoň to inzeruje. Ve skutečnosti to vypadá tak, že si sednete do vlaku, zapnete počítač a snažíte se připojit ho k internetu. To se povede a tak pět minut funguje internet výborně. Pak se začnou stránky načítat nesmyslně dlouho, až se nenačtou vůbec. Další zhruba hodinu sedíte naštvaní, že to zase nefunguje, až to konečně někde v půli tříhodinové cesty vzdáte a začnete pracovat offline na něčem úplně jiném, co jste měli odevzdávat před týdnem místo před dvěma, a tak to tolik nehoří.
Telefon v mé kapse je podobný případ. Ne snad tím, že by se z něj nedalo volat či posílat textovky; to jde velmi dobře. Trendu smartphonů zatím úspěšně odolávám, nicméně Facebook se na mém mobilu otevřít dá a já toho občas využívám. Když ale odesílání kratičké zprávy trvá minuty, je jasné, že s připojením mobilu k internetu (nikoliv prostřednictvím Wi-Fi ve žlutém vlaku, které jsem již v tu chvíli odepsal) to vypadá bledě. V tu chvíli zalituji, že na tu kamarádku, se kterou o pondělcích chodíváme po poslední hodině na pivo, nemám staré dobré telefonní číslo a nemůžu jí tak poslat esemesku, která se k ní dostane s devětadevadesátiprocentní jistotou – což o zprávě odeslané přes nejznámější sociální síť rozhodně říci nelze.
Podobně zbytečný je trend vyměňování zámků na klíč za drahé čipy a klávesnice u hlavních dveří bytových domů. Je sice pravda, že při zadávání šestimístného kódu ke vchodovým dveřím domu, kde žije teta, se cítím jako tajný agent MI7, vloupávající se do přísně střeženého zařízení na obohacování uranu kdesi na Sibiři, ale porucha tohoto přístroje znamená opravu násobně dražší, než kdyby mi ve vstupu do domu bránil obyčejný zámek, do kterého vložím patřičný klíč.
Korunu tomu nasazuje systém v domě, ve kterém bydlím v Praze. Dveře hlavního vchodu se otevírají čipem – ale pouze čipem, nemají ani zámek, ani klávesnici k vyťukání kódu. Kromě rizika poruchy nesmíme zapomenout na pětistovku, kterou jsem chtě nechtě odevzdal majiteli jako zálohu na ten čip i přes odpor, vyjádřený slovy „já to nechci, já si budu otvírat klíčem.“ To ale není všechno – v našem domě absentují domovní telefony. Když ke mně přijde návštěva, zazvoní dole na zvonek a já vylezu na balkon, zahulákám „Dobrý den“ a mám dvě možnosti – buď ze čtvrtého patra hodit dolů klíče a riskovat rozbití čipu o chodník, nebo sejít po schodech dolů, otevřít, potřást pravicí a pak zas šmatlat nahoru. Nebo si můžu vyrobit padák z kapesníku, jako z pohádky.
Prapůvodní účel nových vynálezů je, že mají člověku usnadňovat život – což se i daří, ale jen do chvíle, kdy přestanou fungovat a já je zrovna potřebuji – nebo si myslím, že je potřebuji, dokud si neuvědomím, že je to jedno, že to dodělám, až přijedu domů. A v tu chvíli mě začne štvát už pouze ten fakt, že se rozčiluji z vad něčeho, co jsem dříve vůbec neměl a – a to hlavně – nechybělo mi to.
Za dvacet let můj polointeligentní mobil odejde spolu se všemi smartphony do křemíkového nebe, zatímco stará Nokia 2110, můj první a stále fungující telefon, bude volat a psát sms i nadále a domů budeme chodit okny a honit zámečníky, aby nám přijeli dát do dveří obyčejný zámek, který bude fungovat věčně. A z dnešních aut budou jezdit pouze ta nejjednodušší, na kterých není, co by se pokazilo. I já se vrátím k nějakému jednoduchému vozu s tlačítkem vyhřívání zadního okna s polohami on a off.
bc
2024 ©