Jak se dnes řeší problémy

Čím dál víc získávám pocit, že lidé nejsou v důsledku dnešní přeregulované společnosti vůbec samostatní.

Když mám jakýkoliv problém a chci ho řešit, jdu po příčině problému. Když ji naleznu, buď ji odstraním, anebo si promluvím přímo s tím člověkem, který je schopný ji odstranit a učiním tak co nejdříve, ale hlavně mezi čtyřma očima. Až ve chvíli, kdy tento postup narazí buď na přílišnou velikost problému, nebo na neochotu dotyčného člověka, jdu o stupínek výš a pokračuji, dokud nedosáhnu svého. Nutnou podmínkou samozřejmě je, že musím být v právu. Pokud totiž nejsem v právu, těžko se domůžu změny situace.

Vadí mi přístup některých lidí z mého okolí, kteří mi do očí neřeknou, co si myslí, a pak to ventilují jinými kanály. Jde nyní jak o různé komplikace a problémy, tak třeba pouhé názory na věc, kdy při setkání probereme situaci a na to oni lidé napíší pár řádků s výsledkem zcela jiným, než jaký vznikl z osobního pohovoru. Pravda může být (a často je) tvrdá a nepříjemná, ale vždycky bez výjimky je ve výsledku lepší, než jakákoliv (i milosrdná) lež.

Něco na ten způsob je, když se člověk není ochoten přizpůsobit, protože by ho to stálo trochu pohodlí. Ono je celkem jedno, co je předmětem problému. Jde mi o to, že ten dotyčný člověk (obyvatel Prahy) nešel s požadavkem na mě přímo za mnou, který v dané věci rozhoduji, ale rozeslal e-mail úplně všem, včetně těch, kterých se to netýkalo. E-mailová žádost mimo jiné začínala agresivním slovem proč.

Proto prosím, vážení, pokud po mně něco chcete, řekněte to mně, nikomu jinému, protože jen Vy a já jsme v daném případě podstatní a nikdo jiný do toho nemá co kecat. Ani stát, ani Váš nadřízený, ani Svatý Petr, prostě nikdo.

P. S. Rýpnu si ještě do Pražáků. Jeden z těch lidí (shodou okolností rovněž obyvatel Prahy), kterých se to netýkalo, se začal do věci poměrně arogantně vměšovat. Zcela trefně upozornil na geografický problém Prahy, tedy že je uprostřed snad úplně všeho, a tudíž že nechápe mé důvody, proč se chci Praze při cestě do Itálie vyhnout. Samozřejmě jsem si vědom, že trasy přes Prahu a mimo Prahu jsou téměř stejně dlouhé. Já se chci Praze vyhnout jednak proto, že D1 není příjemná silnice, jednak proto, že nechci podřizovat většinu menšině a jednak proto, aby Pražáci zvedli své líné zadky a přijeli na Moravu nám vstříc, když jsem jim ze své dobré vůle a za své peníze ušetřil zhruba polovinu nákladů na cestu.

bc