"Zdarma"

Velmi často slýcháme, že by něco mělo být zdarma, že to dříve zdarma bývalo apod. Snad nejčastěji se toto slovo vyskytuje v souvislosti se zdravotnictvím či školstvím. I námět k této eseji vznikl na události, na které bylo do megafonu hovořeno o školství zdarma v návaznosti na protesty, které se odehrály v Kanadě právě v souvislosti se zavedením a postupným zvyšováním školného.

Řečník hovořil o tom, jak kanadské školné začínalo nevysokým poplatkem, podobným našemu zamýšlenému zápisnému, spojeným s jakýmsi vládou nastaveným limitem, nad nějž se tento poplatek nikdy nedostane. Postupně prý ale byl tento limit navyšován podle toho, jak bylo potřeba zvýšit školné. Řečník hlásal o nutnosti, aby bylo vysokoškolské vzdělání dostupno všem, bez rozdílu, a hlavně zdarma. Členové skupiny, za kterou vystupoval, chodili davem a nabízeli propagační časopisy. Pochopitelně je nerozdávali jen tak – prodávali je, protože prostě nic není zdarma.

Lidská práce něco stojí

Zabrusme nyní trochu do ekonomie. Žádný statek a žádná služba, které vyrobil člověk svou prací, nemůže být zdarma. Cílem podnikání je zisk, takže za svou práci bude ten člověk chtít nějakou protihodnotu – nejčastěji peníze. Zdravotnictví a školství spadají do kategorie služeb. Dostane-li někdo určitou službu zdarma, jinými slovy za nic, musí za tuto službu zaplatit někdo jiný.

Spousta lidí je z nějakého důvodu zvyklá, že některé věci jsou zdarma. (Neuvažujme nyní volné statky, kterých je všem lidem dostupné nevyčerpatelné množství, jako např. vzduch.) Patrně to pramení z minulého režimu, protože kdokoliv má aspoň trošku ponětí o funkci tržní ekonomiky, musí vědět, jak to ve skutečnosti s věcmi zdarma je. Pravdou je, že to ani za komunismu nebylo jiné – lidská práce pořád něco stála, pouze státníci se tvářili, že ekonomika funguje jinak.

Kdo a jak platí za zdravotní péči

Když kdokoliv přišel ještě v docela nedávné době k doktorovi, byl ošetřen a přímo doktorovi neplatil ani korunu. Až do roku 2008, kdy byly zavedeny tzv. regulační poplatky. I když lidem v této souvislosti v žaludku leží slovo „poplatek“, ve slovním spojení „regulační poplatek“ je mnohem důležitější přídavné jméno „regulační“. Znamená, že tento poplatek něco reguluje.

Od několika mých známých lékárníků jsem se nedávno dozvěděl, jak to chodilo před zavedením těchto poplatků. Přišel pacient s receptem, který zněl na krabičku třeba paralenu nebo obdobného léku. Když mu ho lékárník vydával, pacient utrousil, že má doma ještě čtyři krabičky, ale stejně si ho vezme, protože když to má zadarmo, tak proč ne. Takové množství paralenu jeden člověk těžko do konce doby použitelnosti spotřebuje – kdyby toho chtěl dosáhnout, musel by ty prášky zobat jako lentilky. A nevyužité léčivo málokdo vrací do lékárny, jak nabádá text na obalu – prošlé léky jednoduše vyhodí. Právě takovémuto plýtvání se snaží regulační poplatky zamezit – aby se nemrhalo penězi na to, co není nutné, a aby byly peníze na to, co nutné je.

Opět jsem narazil na slovo „zadarmo“. Pacient za tu krabičku léků nedal lékárníkovi ani korunu, ale to neznamená, že byla zdarma. Na výzkumu a vývoji toho léku, na jeho výrobě, na distribuci a konečném prodeji se podílela spousta lidí, nehledě na další náklady a hlavně daně. Tyto náklady musel někdo zaplatit.

Iluzi, že je zdravotnictví zdarma, vytváří pojištění, které je u nás povinně smluvní. To znamená, že každý občan si musí uzavřít zdravotní pojištění s některou z pojišťoven, které jsou na trhu. Své pojišťovně pak, pracuje-li v zaměstnaneckém poměru, odvádí 4,5 % ze své hrubé mzdy a další částku za něj odvádí jeho zaměstnavatel – konkrétně dalších 9% z hrubé mzdy toho zaměstnance (ve spojení se sociálním pojištěním placeným zaměstnavatelem, které činí 25% z hrubé mzdy, vzniká superhrubá mzda, která představuje skutečnou cenu práce toho konkrétního zaměstnance). Platí zde přitom princip solidarity – toto pojištění platí všichni občané stejně, bez ohledu na to, jak často stonají nebo jaké mají předpoklady pro budoucí těžká onemocnění, jakými jsou např. rakovina nebo diabetes. Z tohoto důvodu se zdravotnímu pojištění někdy s nadsázkou přezdívá zdravotní daň.

Tento systém má své výhody. Jsou pochopitelně lidé s onemocněními, jejichž léčba stojí statisíce korun denně, a stejně tak jsou lidé, kteří pomalu ani nevědí, jak to u doktora vypadá. Vzhledem k tomu, že všichni platí procentuelně stejnou částku, nezvedne pojišťovna tomu těžce nemocnému pojistné a on tak ví, že si může léčbu dovolit z finančního hlediska.

Díky pojištění, když člověk přijde k doktorovi, neplatí za samotnou péči nic. Samozřejmě, až na regulační poplatek, který ale nemá s péčí primárně nic společného – je tu od toho, aby reguloval, aby nedocházelo k plýtvání zdroji na zbytečnosti. Regulační poplatky jsou ale příjmy zdravotnických zařízení, která je vyberou. Ta je používají ke zlepšení vybavení ordinací a ostatních prostor, což vede nepřímo i ke zlepšení poskytované zdravotnické péče.

Dovolím si nyní malou vsuvku –kritickou poznámku na adresu ministerstva zdravotnictví druhé Topolánkovy vlády, vztahující se k lékárnám a zvýšení snížené sazby DPH z 5 na 9 %, které proběhlo právě v lednu 2008. Do této sazby spadají i léky, avšak nařízení ministerstva zdravotnictví zakázalo lékárnám zvýšit ceny léků pro zákazníka. Tím fakticky nařídilo lékárnám, aby snížily své zisky. Mějme na paměti, že lékárny jsou soukromé podniky a cílem podnikání je zisk. Třicetikorunové poplatky tak byly v lékárnách používány hlavně na krytí těchto ztrát. V té době vládla ODS – strana, která se profiluje jako pravicová a pravice by z definice měla podporovat soukromé podnikání.

Jak je to v cizině?

Podívejme se zběžně na systém zdravotního pojištění za velkou louží. Ve Spojených státech je zdravotní péče na špičkové úrovni, ale je velmi drahá. Zároveň tam není povinně smluvní zdravotní pojištění. Pokud nechcete, nemusíte být pojištěni, ale musíte pak počítat s tím, že u lékaře budete platit přímo, a to poměrně vysoké částky. Pokud se však pojistit chcete, můžete být pojištěni úplně celí od hlavy až k patě.

Jedním z hlavních rozdílů mezi systémem zdravotního pojištění v USA a u nás je ten, že zatímco u nás, jak již bylo zmíněno, platí všichni občané stejně do společného pytle peněz, ve Spojených státech si platí každý své pojištění. Tento přístup má samozřejmě nevýhody – vyskytují se například názory, že je-li průměrný Američan vážněji nemocen, je trhán obavami jednak z vlastní choroby, ale jednak i z toho, zda ho ta choroba finančně nezruinuje.

Problémem eticko-morálním je hledání hranice, kde odmítnout pacienta ošetřit či delší dobu léčit s tím, že není zdravotně pojištěn nebo je pojištěn nedostatečně. Ve Spojených státech tuto otázku částečně řeší programy Medicare a Medicaid, které jsou financovány vládou a své zdroje vynakládají na zdravotnickou péči o občany, kteří si z nějakého důvodu tržní zdravotní pojištění nemohou dovolit. V české společnosti tento problém v zásadě nenastává, protože, jak již bylo zmíněno, každý občan musí být ze zákona pojištěn u některé ze zdravotních pojišťoven, dostupných na trhu.

Se školstvím je to obdobné

Podobně jako systém financování zdravotnictví u nás funguje systém financování školství. Když u nás chodíme do školy, neplatíme přímo té škole vůbec nic. Ale to opět neznamená, že je školství zdarma, naopak – ta spousta učitelů, budov a vybavení stojí poměrně velké množství peněz. Že se neplatí školné přímo, znamená jen, že jsou peníze na školy vybírány od občanů jinak – formou daní. Přitom platí, opět podobně jako u zdravotního pojištění, že daně jsou vybírány od všech občanů stejně, bez ohledu na to, zda daný občan na střední či vysokou školu chodil, chodí či chodit bude.

Stejně tak platí, že člověk, který vystuduje v České republice vysokou školu, není nijak vázán setrváním a prací (i. e., odváděním přímých daní) v této zemi. Všimněte si prosím, že jsem použil slovo člověk, nikoliv občan – platí, že ani občané cizích zemí za studium na našich univerzitách nic neplatí, i když se pak vrátí do své domoviny a celý život platí daně tam. Studenti tedy vysokou školu daného stupně u nás vystudují de facto za peníze někoho jiného (a svými daněmi, zůstanou-li v České republice, pak platí studia dalším lidem) – v žádném případě tedy ne skutečně zdarma. Toto platí, nepřesáhne-li doba jeho studia standardní dobu studia prodlouženou o jeden rok. Bakalářské studium tedy bez přímých plateb nelze studovat déle než 4 roky, navazující magisterské déle než 3 roky a magisterské déle než 6 let.

Výhodou našeho současného systému financování školství je jednak to, že hlavní náklady na život studenta tvoří existenční náklady (tj. ubytování, ošacení, strava apod.), jejichž výši má student do značné míry pod kontrolou; a jednak to, že vysokoškolské vzdělání je u nás dostupné skutečně všem, kteří pro něj mají jakési intelektuální předpoklady.

Školné v jiných státech

Problém školného řeší nebo řešila drtivá většina států s rozvinutým terciárním vzděláváním a každý stát se k tomuto tématu postavil trochu jinak. Jako jeden z příkladů uveďme opět Spojené státy americké. Vysoké školství je tam hrazeno z největší části studentem a školné je stanoveno samotnou univerzitou na základě tržních mechanismů. Nejvyšší je pochopitelně na školách Ivy League, tj. na Harvadu, Princetonu a Yale. Běžné je, že rodiče spoří potomkovi na studia už od jeho narození.

Zajímavý je i systém financování vysokého školství ve Velké Británii. Školné zde bylo zavedeno až za vlády Tonyho Blaira, konkrétně od akademického roku 1998/1999 a jeho maximální výše byla stanovena na tisíc britských liber za rok. Pro letošek je jeho maximální výše stanovena na 9 tisíc liber za akademický rok, přičemž 64 univerzit ohlásilo, že jejich školné bude dosahovat této maximální hranice. Tři roky po zavedení školného téměř zmizely negativní reakce na školné jako takové; studenti jsou však pochopitelně krajně nespokojeni s jeho stále se zvyšujícím horním limitem.

Ve skandinávských zemích se školné přímo neplatí. Platí se zde ale velmi vysoké daně, ze kterých je školství financováno – stejně, jako je tomu v České republice.

Obavy z českého „zápisného“

Tendence zavést jakousi formu školného lze najít ve většině evropských zemí. U nás bylo uvažováno o zavedení tzv. zápisného, tedy jakéhosi nevysokého poplatku, hrazeného při zápisu na jednotlivé roky studia. Jak jsem již zmínil výše, v Kanadě a Velké Británii začínalo školné podobně. Nejistota a odpor k tomuto kroku pramenily ze zkušeností z těchto zemí – vlády zápisné (nebo chcete-li školné, jde ve výsledku o totéž) postupně a razantně zvyšovaly a stále zvyšují. V souvislosti s poměrně nižší kupní silou obyvatelstva by u nás mohlo zápisné bez propracovaného systému nejlépe bezúročných půjček skutečně znamenat výrazné zhoršení dostupnosti terciárního vzdělání sociálně slabším uchazečům.

Lze iluzi „zdarma“ zabránit?

Kdykoliv člověk něco dostane a neplatí za to přímo, ať už hotově nebo některou z forem bezhotovostního platebního styku, může vznikat (a často i vzniká) iluze, že to je zdarma. Je samozřejmé, že tato služba je nějak placena – jen to není na první pohled ze strany příjemce této služby vidět a ne každý přemýšlí nad pohledem druhým.

Přímé platby této iluzi brání. Je ale nutno důsledně zamezit tomu, aby se za tutéž věc platilo dvakrát (jak se nezřídka děje u mnoha věcí nejen u nás) – jednou nepřímo, formou daní, a podruhé přímo. K tomu je nutné rovněž dodat, že i když si od zavedení školného někteří slibují výrazné zvýšení kvality výuky, nedovedu si představit, jak by v naší společnosti studenti tlačili profesory k tomu, aby jim cestu za diplomem co nejvíce komplikovali, školné neškolné. A má-li škola skutečně vnímat studenta jako zákazníka, pak je nutné zcela oddělit vysoké školy od státních financí – jako na soukromých školách.

Ve zdravotnictví je tento problém poněkud jiný. Jak již bylo uvedeno, systém, kdy všichni platí do společného měšce, ze kterého se pak hradí zdravotní péče těm, kteří ji potřebují, má velkou výhodu – všichni si mohou tu zdravotní péči dovolit. Léčba je často velmi nákladná a nemoc má tu nepříjemnou vlastnost, že si nevybírá a nedává o sobě dopředu vědět a pokud není určitý způsob léčby krytý pojištěním, vzniká pochopitelně problém, jak léčbu zaplatit.

Iluzi, že je něco zdarma, tak pravděpodobně budeme muset přijmout jako odvrácenou stranu mince toho, že jsou tyto dvě služby dostupné více méně všem bez rozdílu – samozřejmě s vědomím, že zdarma ani zdaleka nejsou.

bc