Markéta Sidková, česká reprezentantka v lukostřelbě, se nominovala na Paralympijské hry 2012 v Londýně. Na tomto svátku sportu jsme k podpoře její i celé české lukostřelecké výpravy nechtěli chybět. Pro návštěvu paralympiády hovořil i fakt, že se nekonala na druhém konci světa, ale v relativně blízkém Londýně. Bonusem byla tedy i návštěva města, které pravděpodobně přibude na seznam míst, kam se v životě ještě musím podívat.
Cesta
Zaparkovali jsme vůz německé značky s českou registrační značkou na vídeňském letišti, abychom nastoupili do letadla s cílovou stanicí Londýn. Od začátku jsem prosazoval, abychom si každý vzali jen pár věcí do příručního zavazadla a vůbec se nezdržovali dlouhým stáním ve frontě u check-in na letišti. To samozřejmě znamenalo, že bych si nemohl s sebou vzít svého věrného společníka značky Buck. Rodiče ale trvali na velkých kufrech, tak jsem ho přibalil. Nechal jsem ho ale ve Vídni v autě, aby nevyvstal zbytečný problém s dovozem "zbraně" do Kingdom of Condom. Dovedu si představit, že by britský letištní fízl nechtěl pochopit, že je nůž v kapse po většinu času nástroj a zbraň jen v nouzi, tím spíše, když podobné vybavení je v Británii zakázáno s sebou nosit. Pravdu ale budu dít, řeknu-li, že jsem byl z jeho absence v kapse trochu nervózní a že bych ho několikrát využil přinejmenším na otevření obalu svačiny.
Přiletěli jsme na Heathrow v pátek 31. srpna a první tři hodiny v Londýně jsme věnovali cestě do hotelu. Po zhruba půlhodině strávené na Victoria Rail Station jsme zjistili, že cesta k hotelu je snadná, pokud člověk ví, jak na to. Stačí po cestě z letiště dvakrát přestoupit.
Londýn
Objevili jsme hotel, vložili jsme kufry do pokoje a vydali se hledat hospodu. Dotaz na recepci se setkal s odpovědí, že nedaleko je příjemná francouzská restaurace. Hledali jsme ale něco spíše místního, protože z Francie jsme se zrovna vrátili. Našli jsme příjemný pub, kde kromě velkého výběru bitterů, lagerů i ale se bylo možno i dobře najíst.
Hotel mě při příchodu překvapil už tím, že pokoje nebyly číslovány 101, 102 apod. pro první patro, 201, 202 apod. pro druhé patro atd., nýbrž pokoje měly odspoda čísla začínající 1 a končící kdo ví jakým číslem v nejvyšším patře. On totiž žádná patra ani neměl. Jistě, měl dva výtahy, jeden zastavoval v lichých ‚patrech‘, druhý v sudých, ale od úrovně, na kterou výtah přijel, bylo vždy určité množství trojic schodů do určitého pokoje. Náš pokoj byl tedy z prvního patra o tři schody nahoru, a jelikož u nás nefungovala sprcha, chodili jsme se mýt do pokoje od výtahu o tři schody dolů.
Tím ale výčet zvláštností nekončil. Architekt použil pravý úhel pouze ve vztazích strop – zeď – podlaha a pak pravítko nejspíše zahodil, protože půdorys hotelu vypadal jako kytička.
Další den byl ve znamení nultého poledníku a lukostřelby. Dopoledne jsme navštívili Greenwich park s observatoří a dvorem, kudy prochází nultý poledník.
Udělali jsme několik fotek a vydali se do Royal Artillery Barracks, kde se zrovna mělo konat lukostřelecké čtvrtfinále. Přišli jsme na místo, usadili se a sledovali střelce, jak střílejí. Šlo jim to velmi dobře. Davidu Drahoninskému dokonce tak dobře, že se prostřílel do semifinále, do souboje o zlato. Markéta Sidková se do semifinále bohužel nedostala, skončila na pátém místě. Ale i tak – kdo může říct, že se umístil pátý na největším světovém svátku sportu? Mým pohledem je to úžasný výsledek.
Večer, jelikož jsem toho dne slavil narozeniny, jsme se vydali do centra Londýna na něco k pití. Náhodou jsme objevili místo, kde jsme s mámou byli před šesti lety, když jsem navštívil Londýn naposledy. Vstoupili jsme tedy a ochutnali něco z místní nabídky piv a pálenek. Měli už bohužel zavřenou kuchyni, takže jsme byli nuceni změnit lokál. Nedaleko byl podnik s názvem Byron, který lákal na „proper hamburgers“ – správné hamburgery. Dobrý hamburger se u nás shání blbě, tak jsme šli sem. Byli jsme obsluhou usazeni a že co si dáme. Tak tedy každý jiné pivo a každý jiný burger.
Než nám fešná servírka krmi donesla, máma se rozhlížela kolem. Neuniklo její pozornosti, že u ostatních stolů sedí převážně pánové a prý, jak tvrdila, převážně takoví pánové, kterým se líbí jiní pánové. Rozvedli jsme tedy debatu na téma, zda byl George Gordon Byron taky takový pán. K jednoznačné odpovědi jsme nedospěli. Hledal jsem to pak po různých zákoutích internetu a nalezl jsem, že k jednoznačné odpovědi na tuto otázku nedospěli ani historici, kteří po ní pátrali pořádně. Hamburgery byly ale skutečně správné a velmi dobré a protože to byl hlavní cíl naší návštěvy, odcházeli jsme spokojeni.
Dalšího dne jsme navštívili výstavu Another London (Jiný Londýn), obsahující fotografie pořízené v Londýně světovými fotografy v rozmezí let 1930 – 1980. Jednou z vystavených autorek byla i Markéta Luskačová, rodilá Češka, která ale žije a pracuje již desítky let právě v Londýně a která měla výstavu i v naší Galerii 7. Výstava v Tate Britain byla velmi působivá a krásná. Po cestě odtud jsme potkali krásné a velmi vzácné Porsche 356A Speedster.
Toho dne jsme navštívili i Shakespeare’s Globe, reinkarnaci původního Shakespearova The Globe Theatre. Originál byl v Londýně postaven v roce 1599 Shakespearovou divadelní společností Lord Chamberlain’s Men. V roce 1613 shořel a o rok později byl otevřen, znovu postavený. Fungoval ale pouze do roku 1642. Verze Globu, kterou lze dnes navštívit, byla otevřena roku 1997 o nějakých 230 m vedle. Chtěl jsem si tam pouze koupit tužku, kterou mi kdysi na vysoké škole někdo zlámal. Koupil jsem tři tužky a dozvěděl jsem se, že večer je na programu hra Richard III. Lístky stály pouhých pět liber, tak jsem tři koupil a začal se těšit na večer.
Pro autentický zážitek jsem koupil lístky na stání. Nepohodlí bylo ale zde vykoupeno tím, že člověk stojí přímo pod jevištěm, doslova centimetry od herců. Stálo to za to, téměř tříhodinová hra s přestávkou na klobásu s karamelizovanou cibulí v rohlíku (mimochodem, vynikající) byla pro mě nejlepším zážitkem z celé cesty a nejlepším zážitkem, který jsem kdy z Londýna a možná i z jakéhokoliv jiného divadla měl. Herci hráli výborně, měli nádherné kostýmy a ta atmosféra Shakespearovy hry v Shakespearově divadle…
Stejně ale představení nemohli bohužel hodnotit rodiče, kteří moc anglicky nerozumí, tudíž měli ze hry pantomimu doplněnou o občasný výkřik. Kdybychom seděli o dvacet metrů dále od jeviště, nebylo by to ono a tak mi bolavé nohy z dlouhého stání vůbec nevadily.
Náš poslední den jsme věnovali celý lukostřelbě, tedy alespoň máma a já. Táta šel navštívit Markétu Luskačovou. My jsme zase shlédli držitele zlaté medaile z Pekingu Davida Drahoninského, jak ve finálovém souboji bohužel podlehl Jeffu Fabrymu z USA, který střílel jedinou rukou.
I tak je ale druhé místo na paralympiádě nádherným výsledkem. Úžasný ale byl v jiné kategorii Američan Matt Stutzman. Tento člověk postrádá obě paže a stejně střílí z luku. Už to je obrovský výkon a když k tomu přidáte stříbrnou paralympijskou medaili, nezbývá, než uctivě smeknout.
Cesta na kontinent
Poslední den byl pro nás již zcela ve znamení odjezdu na Heathrow a odletu zpět do Vídně. Na letišti jsem byl zdupán spěchající vypasenou paní, že jsem ji nenechal vystoupit z výtahu jako první. Nastupoval jsem ale jako poslední a svou taškou na rameni bych bránil ostatním v cestě ven, tak jsem chtěl prostor uvolnit, což ale nebylo patrně vhod.
To mě přivádí k myšlence, kterou jsme rozebrali při polední konzumaci tradiční anglické snídaně v jednom z letištních pubů (později jsem zjistil, že tento lokál patřil ke stejnému řetězci, jako to místo, kde jsme šli na jídlo a Abbot Ale první večer). V Londýně bylo celkově k vidění velké množství pánů, kterým se líbí jiní pánové (nejen v podniku s názvem Byron) a taky docela dost velmi obézních lidí. Jedna taková paní (ale ne ta spěchající z výtahu) u vedlejšího stolu zrovna s chutí kousala do obrovského hamburgeru.
Jinak proběhl let s Austrian Airlines bez problému, vídeňské letištní parkoviště příjemně překvapilo, že k zakoupené 102hodinové parkovací kartě nechtělo žádný doplatek a domů jsme dojeli v pořádku.
Zmíněnou parkovací kartu doporučuji všem zájemcům o parkování na vídeňském letišti. První impuls k cestě autem bylo, že večerní cesta vlakem z Vídně do Ostravy by nám pravděpodobně zabrala celou noc, vedla přes Maďarsko a vlak by nás vysadil ráno rovnou na šichtu. Autem to tak bylo časově mnohem méně náročné a taky jsme mohli vyjet, kdy jsme potřebovali, nikoliv kdy nám europlánovači vlakových spojů řekli, že potřebujeme. Parkování na letišti by normálně vyšlo na 89 eur, parkovací karta na 102 hodin zakoupená ve směnárně Cash Point v Ostravě ale stála 1050 Kč, tedy zhruba 42 eur a její použití bylo jednodušší, než dát někomu facku - byla pouze vsunuta do místa, kam se do automatu vsouvají bankovky, načež automat poděkoval a popřál nám šťastnou cestu.
Při cestě z Vídně směrem na Brno je blízko současného konce dálnice A5, která má vést až k Mikulovu, jedna velmi zajímavá věc. Rakousko vyrábí část elektřiny větrem. Pomineme nyní vzhled vrtulí, který mi oproti chladícím věžím nepřijde v ničem lepší a to, že zabírají víc místa. Druhá vlastnost je ale v tomto případě překvapivě ku prospěchu. Když se totiž ve tmě blížíte k polím větrníků, blikající dvojice červených světel na temném obzoru vypadají, jako by se na vás z křaku dívala spousta příšer.
Závěrem
Nosím v hlavě takový seznam míst, kam se ještě musím podívat, než natáhnu bačkory. Už jsem o něm psal v reportu z mé cesty po Itálii a Francii v červenci 2011. Specifické na tomto seznamu je, že tím, že se na daná místa znovu podívám, tato nejsou ze seznamu odstraněna a já se tam tak stále a rád vracím. Zatím na něm byli Nice, Niagara a Edinburgh. Z Londýna jsem si dovezl několik tužek a tři pera s citáty jako What fools these mortals be ze Snu noci svatojánské nebo Something wicked this way comes z Macbetha spolu s několika přívěšky na klíče do sbírky a s úžasnými zážitky a tak toto velkoměsto musím na seznam, z něhož není úniku, přidat, i když jsem tam už několikrát byl. Asi to byl Shakespeare, který mi tak učaroval.
bc
(Všechny fotografie můžete vidět zde.)
2024 ©