Považujete-li se za fanouška postapokalyptických příběhů, rozhodně by ve vaší sbírce neměla chybět strhující kniha Metro 2033 ruského spisovatele Dmitrije Gluchovského. Četba navíc dostává úplně jiný rozměr, když si jí krátíte chvíli při cestování pražskou podzemkou.
Patnáct let po nukleární válce, v roce 2033, má zemský povrch velmi daleko do toho, jak ho známe dnes. Hrstka zbylých obyvatel Moskvy přežívá v prostorách metra, které bylo za bolševika budováno jako největší protiatomový kryt na světě.
Arťom je mladý chlapec, sotva osmnáctiletý. Pod povrchem, na stanici VDNCh, žije téměř celý život – jaké to bylo nahoře, si vzpomíná jen matně. Jeho rodiče jsou po smrti a on žije se svým otčímem Suchojem, který ho před lety zachránil před obrovskými zmutovanými krysami, valícími se tehdy jako divoká voda přes stanici Timirjazevskaja a požírajícími vše, co jim přišlo pod jejich špinavé čenichy.
V metru bují ekonomika. Na stanici VDNCh chovají vepře a pěstují houby, ze kterých vaří vynikající čaj. Když do těchto končin zavítají obchodníci, něco z toho si odvezou výměnou za knihy, oblečení nebo náboje, které fungují jako platidlo.
Život v moskevském metru vůbec není ideální. Při cestách tunely metra je nutno dávat pozor na radioaktivitu, které je po ničivé válce na povrchu požehnaně i místy v podzemí, na nebezpečí závalu, na psionické vlny, které vás během chvíle připraví o rozum, nebo třeba na mutanty a již zmíněné krysy. Tato stvoření mají taky hlad a lidské maso jim vůbec nepřijde odporné.
I samotní lidé se ne všichni mají v lásce, považte – tadyhle nacisté vybudovali Čtvrtou říši, jinde si komunisté při poslední válce (ano, i v metru se válčí) vybojovali pro sebe jednu trasu, která vede rovně přes celou Moskvu – dříve se jí říkalo Sokolničeskaja, dnes jí už neřekne nikdo jinak než Rudá trasa. Jiné stanice obývají Jehovisti a nedaleko sídlí stoupenci Hare Krišny. Polis uprostřed metra je jediné místo, kde lidé žijí ještě jakž takž jako lidé a snaží se zachovat něco z dřívější kultury. Moskevské metro se stalo téměř dokonalým panoptikem ideologií a způsobů života.
Na Arťomových bedrech leží osud celého metra, když je vyslán doručit důležitou zprávu do uskupení stanic, zvaného Polis. Pravda, může si za to sám – když před několika lety se svými kamarády Žeňou a Kirilem proklouzli kontrolním stanovištím a vydali se po eskalátorech nahoru, na zemský povrch, aby se podívali, jak to tam vypadá, potkali něco, co potkat nechtěli – humanoidní mutanty s tlustou černou kůží a obrovskýma černýma očima bez zorniček. Utíkali tak rychle, že za sebou pořádně nezavřeli bezpečnostní dveře a tak mutantům značně usnadnili vstup do podzemí. Ti tak nyní téměř denně útočí na VDNCh a místní je začali nazývat ďábly. Stanici pomalu dochází bojeschopní muži i munice a padne-li VDNCh, je v ohrožení celé metro.
Tohle všechno máte někde vzadu v podvědomí, když nastupujete do soupravy pražské podzemky, abyste dojeli z periferie města do centra za prací či studiem. Posadíte se, otevřete knížku a pokračujete ve sledování příběhu mladého Arťoma, kterak se vydává na cestu plnou nepředvídatelných nástrah a setkání a ani pořádně neví, kudy jít. Každou chvíli vás kniha nutí nalistovat plánek metra, hledat stanice, o kterých se mluví, zkoumat, které frakci zrovna patří a jak vypadá cesta k ní. Totiž, přímá cesta zdaleka nebývá nejsnazší.
Arťom z nějakého důvodu lépe odolává vlivu psionických vln. To mu je často velmi ku prospěchu; nezřídka se ale dostane ze svízelné situace jen s odřenýma ušima a s velkým štěstím. Na své cestě potkává lidi, kteří s ním chvíli jdou a po nějaké době se odloučí nebo zemřou. Tato setkání ale obvykle přinášejí více otázek, než odpovědí.
Snad ve spojitosti se svou odolností vůči psionice, snad proto, že jim otevřel cestu, vídá Arťom jednoho z ďáblů ve svých snech. Stále, stejně jako čtenář, nechápe proč. V mnoha pasážích knihy jste napínáni k prasknutí, čtete stránky jedním dechem, jde o životy. Jste pohlceni fantastickým příběhem a přímo před sebou vidíte dlouhý, temný, studený, nepříjemný, nepřátelský tunel metra, vedoucí kamsi do Kobylis. Netušíte, co vás v něm může sežrat; tma je tak nepropustná, že nevidíte ani ruku přímo před nosem a moc nepomáhá ani nažloutlé, mžikající světlo čelovky, které pomalu, ale jistě dochází baterie. Vtom vás jako facka vrátí do reality zapomenutý překlep nebo gramatická chyba. Naštěstí právě včas, abyste nepřejeli svou cílovou stanici. Vůbec si neuvědomujete dvacetiminutovou cestu skutečným pražským metrem a nemůžete se dočkat, až se do iluzorního světa Metra 2033 znova ponoříte.
Bezmála pětisetstránková kniha tak zabere jen několik dnů, mnohem méně, než by se při pohledu na tuto bichli dalo očekávat. Naprosto úžasný a nečekaný dějový zvrat na posledních stránkách pak čtenáře přiměje na poslední odstavce zírat s otevřenými ústy, číst je znova a znova a čím dál více se nořit do role hrdiny, do pocitů, jaké musí zažívat.
A když knihu konečně zavře, má pocit, jako by on sám zrovna prožil to nejúžasnější dobrodružství. Jako by opouštěl něco skvělého, něco, v čem by chtěl zůstat na věky věků.
bc
2024 ©