Do kempu v Šilainé jsem měl dorazit někdy okolo půlnoci. Litevské jméno, ale jsme stále v Polsku, byť od Litvy už opravdu jen kousek. I majitel se jmenuje Gintas, což moc polsky nezní. Dovolal jsem se mu a dozvěděl jsem se, že můžu přijet pozdě, že počká, jen že s elektronikou moc neumí a tak mi neodpověděl. Ujištěn o tom, že nebudu v noci stavět stan a bojovat proti hordám komárů jsem si koupil na benzince buráky a jel dál.
Čekal jsem placku, kam oko dohlédne, ale cesta vedla i nahoru a dolů, byť převýšení mohlo být tak nanejvýš v desítkách metrů, nic víc. Silnice střídala dobrý povrch se špatným a byla plná kamionů. Až do Augustówa, kde najednou kamiony zmizely a otevřela se silnice pro noční jízdu jako dělaná. Rovná, s hladkým asfaltem, dobře viditelnými čarami, označenými mostky i zatáčkami a na to, že to byla hlavní silnice do Vilniu, jsem na ní potkal za 25 km možná tři auta, toť vše. Připadal jsem si, jako by desítky kilometrů kolem nebylo nic než břízy, jezera, komáři a sem tam los. Možná to tak i bylo, až na ty desítky kilometrů – tahle část Polska je osídlena docela hustě.
Šilainé jsem našel, po vystoupení z auta mě okamžitě štípli dva komáři, majitel tu na mě čekal, za což mu patří velký dík – přijel jsem asi o dvě hodiny později, než je běžné. Nezbývá než jít spát a těšit se na snídani, mám docela hlad, sendvič byl dávno a buráky došly. A taky na Litvu, která mě čeká zítra.
Blbec, blbec, blbec
Litva mě zprvu nijak příliš neuchvátila – na silnicích zákazy předjíždění v místech, kde to bylo úplně zbytečné, přísná omezení rychlosti vynucovaná radary – naštěstí označenými předem značkou –, a prostředí obecně takové Slovensko, až na naprosto nesrozumitelný jazyk. Stromy vypadají stejně, silnice jsou na stejné úrovni jako v ČR nebo právě na Slovensku, ceny paliva zhruba taky.
Co je odlišné, je fakt, že hlavní silnice ve vesnicích jsou osázeny retardéry. Nejsou moc vysoké, ale zpomalit se před nimi musí, i když to řada Litevců moc nedělá. Efektivní ke snížení rychlosti projíždějících aut jsou, ale každá mince má dvě strany, takže se člověk furt rozjíždí, brzdí, rozjíždí, brzdí – spotřeba paliva a emise pevných částic z brzdění a otěru pneumatik o silnici rostou. A kdyby byl opravdu silný provoz, vytvořilo by to zácpy.
Litevské silnice vykazují pozoruhodné množství starých Audi. Kdybyste přemýšleli nad tím, kam zmizela všechna Audi 80, je to právě do Litvy. Podobně tu je starých Mercedesů E W124 víc než u nás a také tu jezdívají hranaté Volkswageny Passat a Jetta.
Jedna věc po stránce silnic je tu unikátní, alespoň z pohledu obyvatele téměř kompletně vyasfaltované České republiky – šotolina. Dlouhé úseky silnic nejnižších tříd tu prostě nemají asfalt. Tuším, že má-li silnice v označení čtyři čísla, je nebo může být šotolinová, tři a méně čísel znamenají asfalt. Fakt, že za pár kilometrů se silnice změní z asfaltové na šotolinovou, není nijak označen, a ani Waze neumí tyto silnice odfiltrovat, když člověk zakáže navigaci po nezpevněných silnicích. Jejich povrch je tu slušný až na občasnou roletu, dokonce přemýšlím nad rozlišením mezi zpevněnou a nezpevněnou silnicí. Místní jezdí většinou v opravdu starých autech. Jenže se o podvozky těch aut starají asi o to lépe, čím více po šotolině jezdí.
Sebring, zvyklý na český asfalt, také neměl prvních několik kilometrů problém. Jenže pak začalo něco najednou na zadní nápravě mlátit. Přišli jsme na to, že to je prasklé horní uložení tlumiče. Ty debile, pročs nezůstal na asfaltu, pročs úplně zbytečně jezdil po šotolině. A ještě o pár kilometrů předtím říkáš, jak to je v pohodě v 60 km/h.
Takže máme zlomené horní uložení levého zadního tlumiče v zemi, kde neznáme ani slovo místním jazykem, navíc ve středu večer – a v pondělí ráno je potřeba být zpátky v Praze. Těch 1 200 nebo kolik kilometrů Sebring v aktuálním stavu nezvládne – nebo možná ano, ale nebudu to riskovat, rány na každé drobné nerovnosti jsou velmi nepříjemné mi a jistě i autu.
Mám ale štěstí – potřebný díl je v Litvě skladem. Stojí sice 50 eur, což není úplně málo, ale je mi to jedno – potřebuju to opravit tady a teď. Dobrou výchozí pozicí je, že máme s sebou dost nářadí na to, abychom to zvládli opravit sami. Zítra budu volat do místních servisů Chrysler, podařilo se mi najít dva, a budu doufat, že tam někdo hovoří anglicky a že díl budu mít v ruce nejpozději pozítří, tedy v pátek. Že půjdou povolit všechny šrouby na zavěšení, nám nezbývá než doufat.
bc
2024 ©