Po předchozích dvou pozastavení se nad životem pražským jsem nucen zveřejniti další. Objevuji totiž další a další pražské extrémy.
Nad některými dopravními řešeními zůstává rozum stát…
Psal jsem o tom, že silnice jsou tady v dost hrozném stavu. To samozřejmě stále platí, není to ale vše. Praha je téměř posetá retardéry, a to nejen v rezidentních oblastech, ale i na některých větších silnicích, kam by rozumný člověk v životě ležícího poldu neumístil. Aby toho nebylo málo, kolikrát existují čtyři prahy na dvaceti metrech silnice nebo třeba dva celistvé prahy těsně za sebou anebo i čtyři řady disků, i když běžně bývají řady disků dvě a celistvý práh jen jeden. Ano, stále se bavíme o širokých silnicích, po nichž jezdí autobusy a místní nákladní doprava, nikoliv o ulicích mezi domy či dokonce o obytné zóně. Mimo zvyšování spotřeby paliva projíždějících aut a tím i množství výfukových plynů, snižování plynulosti provozu a nadměrného opotřebovávání podvozkových dílů s tímto musí být spojeny třeba i problémy s úklidem sněhu v zimě… tedy pokud tady nějaký sníh bude.
Někteří pražští řidiči navíc před takovýmito auto ničícími prvky nevidí důvod zpomalit, nebo pokud ano, tak jen minimálně. Já mám své auto rád, takže v drtivé většině případů před barevným nesmyslem přišroubovaným k asfaltu téměř zastavím, abych jej přejel pomalu a šetrně. To se některým kolegům za volantem pochopitelně nelíbí a dávají to najevo klaksonem. Zkrátka – nechtěl bych vedle takto blbě umístěného retardéru bydlet.
Další nesmysl je kousek Sokolovské ulice u zastávky metra Invalidovna. Sokolovská je zde dvouproudá ulice s tramvajovým pásem uprostřed. Právě u Invalidovny ale je hned vedle Rohanské nábřeží, takže došlo k zabránění průjezdu automobilům Sokolovskou ulicí. Ne ale tak, že by tam osadili značky Pěší zóna, asfalt nahradili dlažebními kostkami a vysázeli stromy a chtěli toto místo „kultivovat“ – na obou koncích onoho úseku zabránili průjezd autům instalací vysokých obrubníků do vozovky. Mezi nimi po celé délce úseku ale původní asfalt zůstal dokonce i s namalovanými jízdními pruhy a šipkami. Dá se chápat snaha nacpat auta právě na to nábřeží – provoz byl teď večer dost silný, ale takto to působí nedodělaně a jakoby na truc.
… ale Madeleine Albright ve Zlíně nepotkáte
Každá mince má samozřejmě dvě strany (jen někdy je tu druhou hůře vidět, ale je tam, věřte mi). Do jednoho předmětu jsme měli za domácí úkol vyfotografovat nějakou událost a pak ji ve škole prezentovat. Dozvěděl jsem se, že bývalá americká ministryně zahraničí Madeleine Albright přijede na Filozofickou fakultu UK představit svou knihu Pražská zima: Osobní příběh o paměti, Československu a válce, 1937-1948. Chopil jsem se tedy své Praktiky B100 a vyrazil do velké auly FF UK na besedu udělat několik fotografií, z nichž bude jedna snad použitelná k odevzdání ve škole.
A v té chvíli mi to došlo. Ať člověk přijde do Prahy za čímkoliv – za prací, za studiem nebo v podstatě za čím chce, nemine ho jedna věc. Je tady tolik besed s různými zajímavými lidmi, tolik výstav fotografií, tolik možností něco vidět, něco nového se naučit. Kolikrát jsem chtěl přijet na besedu se Svobodnými, na Den bez aut v D-Fensově verzi, tedy projížďce autem po okolí, ale neudělal jsem to, protože jsem se prostě nemohl na celý den utrhnout ze školy nebo práce. Můžete Prahu nenávidět, jak chcete – kvůli Auto*Matu, kvůli přílišnému množství lidí a turistů, kvůli rozšlapaným lejnům na chodnících, kvůli modrým parkovacím zónám, kvůli pitomě umístěným zpomalovacím prahům, zkrátka kvůli čemukoliv, co tady je nebo naopak není, ale právě fakt, že tu je pořád co dělat a kam jít, jí nelze upřít.
bc
2024 ©