Před zhruba třemi měsíci jsem publikoval článek Zlín vs. Praha, ve kterém jsem se pozastavoval nad fungováním některých věcí v našem stověžatém hlavním městě. Teď, když již nějakou dobu jsem v Praze, vím, jak málo jsem tehdy znal (a jsem si téměř jist, že za rok budu o dnešním dni říkat to samé).
Psal jsem o tom, jak nesmyslný je systém ubytovávání studentů na kolejích, že 17. srpna v osm ráno stojí frontu, aby se na ně dostalo. Nedávno jsem se doslechl, že někteří se do fronty postavili už 16. srpna.
S tím nalezením privátu to ale taky nebylo kdovíjak jednoduché. Spousta majitelů že ano, místo je, vypadá pěkně, tak říkám, zítra večer se ozvu. Ok, ozvěte. Když jsem zítra večer volal, místo už bylo obsazeno. Nakonec se mi ale povedlo místo sehnat a děkuji Vojtovi, který, živ v Praze, chodil na prohlídky místo mě.
Po ubytování následoval nástup do školy. Předměty vypadaly pěkně a i při osobním kontaktu první hodinu se mi velmi líbí, mám dojem, že mě ta škola bude bavit. Třeba taková Žurnalistická tvorba, kde budeme na každou hodinu psát jakýsi článek, bude patřit k těm nejpřínosnějším a na Politický zeměpis mi nebude vadit vstávat v šest hodin ráno. Administrativní část FSV UK má ale samozřejmě mouchy, stejně jako měla administrativa ve Zlíně a pochopitelně i v Krakově.
Razím totiž teorii, že na studijním oddělení by měly referentky být k disposici třeba od devíti do čtyř každý den, prostě kdykoliv, když má student nějaký problém, a že jich začínající studenti mívají, s rozvrhem a tak. Otevírací doba studijního oddělení je už tak dost mizerná a ještě k tomu jsou Pražáci schopni v den otevření zápisů předmětů otevřít studijní oddělení o několik hodin později a první týden školy umí studijní oddělení na celý týden zavřít. Zlínské studijní oddělení na tom bylo s otevíracími hodinami podobně, ale aspoň nezavřeli na týden celou kancelář. Nicméně, zkušenosti spolužáků říkají, že to své uzavření moc vážně neberou a když člověk chce, něco od nich i získá.
Měl jsem drobný problém s rozvrhem, nepodařilo se mi zapsat si všechny povinné předměty. V týdnu, kdy se otevíral předzápis předmětů, nebyl na studijním oddělení nikdo k zastižení, a to ani v ordinační době. Další týden však jako mávnutím kouzelného proutku jsem během dvaceti minut všechno po telefonu vyřídil. Paní na studijním oddělení mě odkázala na garantku oboru, se kterou jsem to probral a následně jsem jí své požadavky odeslal e-mailem, jak jsme se dohodli po telefonu. Na to se ale týden nic nedělo a když jsem šel prvně do školy, stále bez zapsaných předmětů, zjistil jsem, že podobný problém má spousta dalších lidí. Volal jsem tedy garantce a že prý už to mám dávno zapsáno. Včera večer jsem to v rozvrhu ještě neměl, říkám. Dobře, podívám se na to, odpověděla. Přijel jsem ze školy do bytu a už byl rozvrh doplněn. Fajn ale je, že se dají zapisovat a odepisovat předměty i po zahájení výuky, to ve Zlíně nešlo. Je ale pravda, že s bordelem, co tady v tom panuje, je to skoro z nouze ctnost a hlavně do značné míry nutnost – většina z nás po začátku vyučování ještě svůj rozvrh mění.
Zjišťuji téže, že povrch silnic tady v místech, kde bydlím, je na stejné úrovni, jako v polském Krakově. Parkování je však omezeno až zbytečně přísně a není naň zrovna mnoho místa. Třeba v centru Prahy zaparkovat v podstatě nelze – všude je modrá zóna a kde se dá parkovat za peníze, je většinou plno. Výjimkou je Národní divadlo, pod ním místo bývá, ale za 50 Kč za každou započatou hodinu je to dost drahý špás. Nelze ani zaparkovat kousek dál a do centra dojít, jak jsem to praktikoval v Krakově, protože i kousek dál jsou modré zóny. Koupil jsem si tedy měsíční lístek na tramvaje nadzemní i podzemní a podobné stroje o spoustě sedadel, Opencard se mi podařilo se vyhnout. Jízda tunely bude stát jakési to zvykání, ani ne tak oproti autu, jako oproti Zlínu – tam jsem chodil do školy pěšky a byl jsem naprosto spokojen. Táhne se to totiž jak smrad, pokud člověk nemá co na čtení, mnohem více, než jízda tramvají, protože z tramvaje lze se dívat z okna. V podzemce to lze taky, ale vidíte jen tmu.
Občas mám dokonce i pocit, že si někteří lidé pletou Prahu se smetištěm. V místech, kde bydlím, je po zemi spousta papírků a obalů od všeho možného a vajglů a tak. Několikrát jsem již potkal člověka, který se situaci snažil s malým smetáčkem zlepšit, ale jeho snaha nepřinesla žádné markantní výsledky. Kousek blíže centru, kde bydlí kamarád, to je podobné. A jak jsem jednoho dne šel do školy, všiml jsem si prázdné plastové láhve na lavičce. Pokojně si tam stála. Přišel ale mladík, kolenem láhev odkopl a na její místo se posadil. Láhev se zakutálela doprostřed perónu, kde zůstala nehybně ležet. Vedle té lavičky byl odpadkový koš.
I když to tak může vypadat, v Praze to celkově není špatné. Praha má totiž jednu dost otravnou vlastnost. Člověk si na ní najde spoustu nevýhod, chce to město nemít rád a chce tento svůj postoj podpořit argumenty, ale stačí pár dní a uvědomíte si, že to tu není až tak strašné, že to tu je vlastně celkem fajn, navíc když máte školu na Smetanově nábřeží a denně do ní chodíte kolem Národního divadla a občas ještě zajdete do Celetné ulice na některý předmět a v rámci školy jdete na výstavu World Press Photo do Karolina a máte často cestu kolem nožířství s velkým sortimentem Fällkniven, Gerber a Solingen a občas potkáte na Václaváku Astona DB9 a co chvíli kolem projede Panamera nebo Cayenne a dříve, než si toho stihnete všimnout, se vám tu líbí.
bc
2024 ©