Někdy mi přijde, jako by si svět přečetl knížky 1984 od George Orwella a 451 stupňů Fahrenheita od Raye Bradburyho a špatně je pochopil.
Tím myslím, že je pochopil jako návod, kam a jak se ubírat, aby občan kterékoliv země neměl vůbec žádné soukromí a velmi omezenou kontrolu nad svým životem; aby nemohl dělat vůbec nic podle sebe, všechno musel mít schválené úřady, nemohl mít tohle, musel mít tamto, nesměl dělat tamto, musel dělat tohle.
Začněme věcí, která přijde většině lidí naprosto běžná, jako jsou registrační značky automobilů. Je to sestava pár čísel a písmen, kterou nějaký úřad přidělí na osobní majetek člověka. To je podobné, jako by přišli k vám domů a nalepili vám takové číslo na počítač a zanesli ho do evidence a sledovali ho. Nebo na ledničku. Nebo na trenky, zubní kartáček, prostě na cokoliv. Proč? Proč by měla věc, která někomu patří, na sobě nosit dva nevzhledné kusy plechu z rozhodnutí někoho jiného?
Nabízí se odpověď, „aby bylo možno hledat viníky přestupků a trestat je.“ Proč tedy nový zákon, který umožňuje zasílat rovnou složenky na pokuty provozovatelům vozidla, nebo pak pořádkovou pokutu za využití ústavního práva odepřít výpověď, které je prezentováno zavádějícím způsobem jako „problém osoby blízké“? Správná odpověď tedy podle mě zní „aby bylo možno snáze kasírovat občany.“ Viníka přestupku snáze zjistíme, pokud např. jeho rychlost změříme a hned ho zastavíme.
Pojďme se ale podívat na věci skutečně podstatné. Vláda údajně chystá dohled nad veškerým děním na internetu včetně možnosti internet vypnout, vše v rámci snahy vlády čelit počítačovým útokům. Podle „odborníků“ jde o jedno z největších rizik současnosti. Je pravda, že počítače dnes řídí téměř všechno a úspěšný útok by mohl znamenat dost velký problém. O toto se ale má starat zabezpečení konkrétního systému anebo jeho dokonalé odloučení od internetu; rozhodně nikoliv dohled nad veškerým děním na internetu.
Dle Článku 17 Listiny základních práv a svobod je zaručena svoboda projevu a právo na informace a že „každý má právo vyjadřovat své názory slovem, písmem, tiskem, obrazem nebo jiným způsobem, jakož i svobodně vyhledávat, přijímat a rozšiřovat ideje a informace bez ohledu na hranice státu“ a že „cenzura je nepřípustná.“ Nový zákon solidně porušuje tato základní práva, protože je-li zaručena svoboda projevu a právo na informace, nevidím důvod ke sledování informačních toků. Chápu ale snahu státu regulovat. Internet a individuální osobní doprava (soukromá osobní auta) jsou jedněmi z mála oblastí, která se státu zatím nedaří zcela sledovat a regulovat, i když se o to vehementně snaží.
Článek 17 ovšem rovněž říká, že „svobodu projevu a právo vyhledávat a šířit informace lze omezit zákonem, jde-li o opatření v demokratické společnosti nezbytná pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnosti.“ Dovedu si představit, že informace, které rozkrývají prohnilost systému, se systému nebudou líbit. Dovedu si rovněž představit, že několik webů, které znám, by byly promptně vypnuty nebo omezeny. Nedovedu si ale představit, jak tyto informace ohrožují bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost a ochranu veřejného zdraví a mravnosti.
Nápad na takovýto zákon bych viděl v nedávných londýnských nepokojích, neboť je známo, že se výtržníci domlouvali pomocí facebooku, tam skutečně k ohrožení veřejné bezpečnosti došlo. Facebook ale není internet. Je to jen malinký zlomek internetu a nebudu nejspíš daleko od pravdy, když se budu domnívat, že již sledován je – vezměme například poslední „vylepšení“ této sociální sítě, která spočívají mimo jiné v určování, které záznamy jsou důležité a které jsou důležité méně a v následném zobrazování dotčených záznamů. Mimo jiné, počátek londýnských nepokojů byl úplně jinde, než v informacích šířených internetem.
Pokud je svoboda omezena, není to svoboda, ale určitý rozsah věcí, které jednotlivec může dělat či říkat a určitý rozsah věcí, které dělat nebo říkat nemůže. Svoboda slova je dle mého názoru naprosto nezbytná, tedy nemáme-li skutečnou svobodu slova, nežijeme ve svobodné zemi. Skutečnou svobodou slova myslím to, že veřejně řeknu svůj názor třeba na prezidenta, skinheady nebo cikánského krále. Ostatní se mnou nemusí souhlasit, ale to je tak všechno, co s tím můžou dělat. Já za svůj názor nemohu být perzekuován. Pokud budu, nemáme svobodu slova.
Mám pocit, že pokud si svět nedá v dohledné době pořádnou facku a nevzpamatuje se, George Orwell se někde bude se sklenkou vína smát a ukazovat si na nás prstem se slovy „já jsem vám to říkal, já jsem vás varoval.“
bc
2024 ©